A teď? Miami naboso — úplná pohoda.
Jsou vzpomínky, které se prostě nevypaří. Jedna z těch mých: bosé nohy v dětství.
Přesněji — bosé nohy a věčný boj s každým kamínkem.
Stačilo pár kroků, šlápnout na něco ostrého, a byl konec odvahy. Přesvědčený, že svět je proti mně, jsem dramaticky utíkal zpátky do bot. Kamínky tehdy vypadaly jako osobní nepřítel.
Časem ale člověk začne zpochybňovat svoje staré pravdy.
Už deset let chodím v barefoot leguano. A teď, během pár dní v Miami, jsem si řekl: zkus to úplně naboso. Ne jako dítě, co hledá důvod k pláči. Jako dospělý, který ví, že tělo je silnější, než si myslíme — když mu dáme čas.
Jak to začalo?
Z pláže. Písek všude, „než usušíš, nechoď do bot“ — znáš to. Tak jsem šel. A najednou: moje první opravdová městská bosá procházka po letech.
A nic.
Žádné drama.
Žádná bolest.
Jen kontakt se zemí, pocit jistoty a krok za krokem absolutní klid. Asfalt, dlažba, dokonce i ty „mučicí miamské chodníky“ — a pohoda.
Ne proto, že mám nějaký superhrdinský práh bolesti.
Ale protože nohy nejsou od přírody slabé.
Jen jsme je přestali používat.
Takže jo — je to pro mě malý triumf.
Cesta od „au, kamínek“ k „dobré ráno, světe, jdu bos“ není zázrak.
Je to návrat k tomu, co jsme vždycky měli.
A recept je vlastně jednoduchý:
💛 trpělivost
💛 pár kroků denně
💛 důvěra, že tělo ví, co dělá
Dnes Miami.
Zítra kdo ví kde.
Ale hlavně — po svých.